Na slovíčko s legendou: Pavlem Shejbalem st. (Pedro, nar. 1947)

Obec Dolní Roveň má bohatou sportovní historii. Nežije zde však mnoho lidí, kteří by to ve sportu dotáhli až do nejvyšších soutěží. A už vůbec ne takových, kteří by působili v lize ve dvou sportovních odvětvích. Výjimkou je Pavel Shejbal st, který ve svých nejlepších letech kombinoval hokej a fotbal. Pokud jste se po letech podívali na webu www.tjsokolroven.cz na videosestřih ze zápasu staré gardy Sokola Roveň, je to ten odvážný střelec v červeném dresu, který jako první vyzkoušel gólmana Amfory střelou z dálky. Pedro fotbalově působil jako hráč i trenér také v Rovni, patří mezi pravidelné návštěvníky fotbalových zápasů mužstev Sokola Roveň. Dokáže objektivně hodnotit veškeré sportovní dění. Pár otázek dnes míří na Pavla Shejbala st. A musím dodat, že tentokrát bylo docela jednoduché navázat na naše společné povídání z roku 2013, které zveřejnil Roveňský poločas:

Pavle, můžeš prozradit, kde jsi se sportem začínal, v kolika letech, kterému sportu ses věnoval nejdříve?

Ve druhé třídě ZŠ jsem se přihlásil do oddílu kopané Jiskra Staré Město, dnešní FC Slovácko. Později jsem tam ještě hrál házenou a dělal atletiku.

Popiš svou sportovní kariéru.

Základy sportu jsem získal doma na Moravě. Už jako malý školák jsem hrál fotbal, hokej a dělal atletiku. V roce 1961 jsme se přestěhovali do Dolní Rovně. Od 14 let to byl fotbal za Jiskru Holice, ale už za rok jsem hrál dorosteneckou ligu za Spartak Choceň a to celé dvě sezóny, krásné chvíle, krásné vzpomínky. Hrál jsem na všech stadionech, kde se hrála tehdejší I. liga. Po vyučení jsem se vrátil do Holic, kde se hrál krajský přebor. Současně jsem hrál v Pardubicích hokej. V r. 1966 mě povolala armáda do Dukly Jihlava a po výběru jsem šel do Dukly Košice. Po třech měsících Dukla jako vojenský celek skončila, a tak mě převeleli do Liberce, kde jsem střídavě hrál i za Mladou Boleslav  II. ligu. Po vojně jsem zůstal v Liberci a v letech 1968-1979 hrál hokej za Stadion Liberec (dnešní Bílí Tygři). Bylo to 11 sezon v druhé nejvyšší soutěži, která se v té době hrála.

Co muzika a zpěv, ty moravský brachu? Tvůj otec hrával v dechovém orchestru, Tvé pěvecké vlohy jsou nesporné a širokému okolí známé…

Máš pravdu, hudbu a zpěv mám rád a jako muzikant jsem to dotáhl až na festival do Strážnice. S cimbálovou muzikou, hra na housle a basu, podle sportovní terminologie takový krajský přebor.

Kam jsi to ve fotbale a hokeji dotáhl, v kterých letech jsi hrál svou nejvyšší soutěž?

Ve fotbale za Spartak Choceň v letech 1962 – 1964 jsem kopal I. liga dorostu, v hokeji za Stadion Liberec v letech 1968-1979 I. ligu.

Na které slavnější spoluhráče, resp. protihráče či trenéry vzpomínáš nejvíce?

Hlavně na spoluhráče a kamarády z Liberce, Jardu Nedvěda, Standu Pryla a spoustu dalších.  Z fotbalistů třeba na Míru Plocka z Chocně. Z trenérů vzpomínám na pardubického Rejda a z Chocně na pana Jelínka

Na které zápasy své hokejové a fotbalové kariéry vzpomínáš nejraději?

Určitě hlavně na každé hokejové derby Stadionu s Duklou Liberec. Vždy bylo vyprodáno. Dále taky vzpomínám na zápas za výběr Liberce s CSKA Moskva a s profíky London Lion.

Jak bylo možné skloubit fotbal, hokej, když jsi vedle toho musel chodit do práce? Co jsi v té době měl za zaměstnání?

Měli jsme výborné podmínky, od září do března refundace mzdy, od dubna do srpna podle potřeby našeho hlavního zaměstnavatele, Pozemních staveb Liberec.

A co Roveň a fotbal? Bydleli jste v Liberci…

Díky velkému pochopení a toleranci mé celoživotní jediné manželky Jiřiny jsem dva roky každou sobotu dojížděl na motorce na zápasy do Rovně. Zpáteční cesty, ty byly horší, hlavně když se vyhrálo...

A co závěr hokejové a fotbalové kariéry aneb  fotbalové Dašice a hokejový Chvojenec ?

V roce1981 jsme se přestěhovali z Liberce do Rovně, jenže tady najednou nebyl o mě zájem. Tak jsem šel kopat do Dašic. Hokej už jsem hrál jenom odborářsky za Traktorku Dašice a taky za Chvojenec. Vydrželo mi to až do 54 let. Rád na to vzpomínám, protože jsem si zahrál také se svým synem Pavlem.

Následovalo trénování žáků, co k němu dodat?

Trénoval jsem s Jardou Shejbalem a Pepou Hlouškem žáky. Mrzí mě, že většina dětí už  nemá o sport, respektive o fotbal, takový zájem jako za našich mladých let. Je to ale především vina rodičů, pokud pomineme současnou dobu covidovou..

Posvícenské mače Litětiny – Roveň, mladí – staří apod. Máš na akce tohoto typu též nějaké zajímavé vzpomínky?

Jistěže mám. Setkání s bývalými spoluhráči bylo, je a bude vždycky pěkné. Vzpomínku mám na utkání v Litětinách (rok 1976), kdy do mne „zajel“ tehdy 15 letej mladej Pýcha, já odkulhal a málem jsem ne vlastní vinou ohrozil akceschopnost tehdejší Varšavské smlouvy! Hned druhý jsem se měl totiž hlásit jako záložák na vojenské cvičení. Dorazil jsem tam a nechali si mě tam i v bačkorách.

Pavle, tak teda sorry dodatečně, já už to nikdy neudělám, zůstal jsi však svým přístupem v mé mysli hrdinou doby pro celý život.

Ptát se, kterým mužstvům v hokeji a fotbale fandíš, je skoro zbytečné, přesto tak činím. A zároveň nám prozraď -   prohra kterého týmu tě dokáže potěšit a proč?

Fotbal Slovan Liberec, FC Slovácko, pokud hrají spolu, mám jistotu, že naši vyhrajou. Pokud teda neskončí zápas spravedlivou remízou. Hokej, samozřejmě Bílí Tygři Liberec. K druhé části otázky se nebudu raději vyjadřovat, rád bych tady ještě nějaký čas bydlel ať si každý přeje komu chce.

Potkal jsi v životě většího fotbalového, resp. hokejového teoretika a zároveň cestovatele,  než je Petr Plecháček z Dolní Rovně?

Nepotkal, napadá mě jedině Dr. Holub, ale to byl jiný druh cestování, a je to už hodně dávno. Co se sportu týče, dávám mu jedničku. Jeho archiv Čekoslovenského sportu, to je něco absolutně neuchopitelného. Nedávno se mě ptal, za co jsem byl vyloučen v nějakém hokejovém zápase hraném někdy po roce 1975. A smůla, já to fakt nevěděl…

Sleduješ fotbalovou kariéru Honzy Shejbala (pozn. nejedná se o příbuzného), příp. tvého vnuka Jakuba?

Honzu sleduji. Nikdo tady ještě nebyl v reprezentaci, je prostě nejlepší. Přeji mu, aby hrál, ale je dost limitován zraněními. Je to u něho skoro u Tomáše Rosického…Vnuk Jakub kopal KP v Holicích, studuje v Praze, tak tam kopal za TJ Praga, byl v AFK Podolí a nyní se měl vracet do Rovně. Sport má však stopku, strašně ho to štve, žije fotbalem, ale i golfem. Může fotbal hrát v poli, jeden čas i chytat v brance, nakonec jako jeho táta i já, to bylo to samé.

Máš jako zkušený sportovec nějaké připomínky ke sportovnímu  dění v obci či Sokole Roveň?    

Hráče beru tak, že hrají, jak nejlíp umí. Fanoušek by měl spíš povzbudit a ne jenom nadávat. Sport na vesnicích už neposkytuje takové možnosti jako dřív, třeba atletika se vytrácí. Děti sedí hlavně u počítačů a covidová pauza se projeví určitě i ve sportu. Amatéři nemohou trénovat, hrát, to není pro sport vůbec dobře. Stejně jako pro mládež a její školní docházku.  

Covid, hrůza, musíme být doma. Ty jsi vždy hlásal „Rodina především!“. Já říkám, že jsi to snad přivolal… Rodina především, kam jinam, ale nemáte už doma občas ponorku?

Ne, ne babička ta se mnou souhlasí! Rodina především! Dobře nám je doma, koukáme spolu třeba na Slunečnou. A taky, kdo by jí doma topil, kdybych já někde trajdal? No, ale až bude otevřena hospoda za sokolovnou, dej vědět, do Sokola si zajdu rád, nejen na kus řeči o sportu…

Závěrečná otázka: sleduješ TV sport, co říkáš na výkony fotbalistů SK Slavia Praha, jaké šance dáváš naší reprezentaci na červnovém ME?

Sport sleduji, ale placenou O2 TV jako důchodce nemám. Slavia jede, dá se na to koukat, fotbalisty má šikovné. Reprezentace – Souček, Coufal, Schick i další, ti by něco mohli dokázat. Otázkou však je, zda ME ve fotbale vůbec bude. To samé platí i o olympiádě.      

Pavle, dík za tvé odpovědi. Doufám, že alespoň někomu tyto řádky vyplní dobu fotbalového půstu. A jak jsme už říkali, některý rok po neděli zase zdar na fotbale a točeném pivu s klobáskou u nás za sokolovnou.