Vzpomínky a obrázky pana Bohuslava Horáka (nar.1920), bývalého předsedy TJ Sokol Roveň
Předsedou TJ Sokol Roveň byl p. Bohuslav Horák v letech 1962 -1973
Pan Bohuslav Horák (nar. 1920), autor níže uvedených stránek na fotografii pořízené Ing. Jaromírem Pýchou dne 2.července 2010.
Pan Horák se v roce 1973 přestěhoval z bytu roveňské sokolovny do svépomocí postavené bytovky v Holicích, ale z osobního setkání s ním je nad slunce jasné, že zůstal Roveňákem tělem i duší a potažmo i „věrným sokolem“! Kéž by co nejvíce Roveňáků z dalších generací stejně tak žilo a dýchalo pro svou obec a uvědomovalo si v jak krásné obci žijí, uvědomovalo si, co jim při troše jejich přičinění tato obec skýtá. Stejně tak jak tomu je u pana Bohuslava Horáka, který v roce 2010 žije v plné svěžesti svůj devadesátý rok života, plného krásných a neopakovatelných zážitků, z nichž některé touto formou sděluje i Vám, čtenářům níže uvedených řádků.
Pamětní list, který je podepsán prvním starostou Sokola Roveň p. Františkem Udržalem, ministerským předsedou a nejslavnějším rodákem z Rovně
Česká házená
Pan Horák psal referáty ze zápasů a umisťoval je do vývěsní skříňky u trafiky p.Komárka vedle nádraží – ukázka z r. 1943
Kopaná
Sokol v obci
Pan doktor Kolář byl místostarostou Sokola v Rovni(starostou byl František Udržal) a osobně dohlížel na probíhající výstavbu budovy sokolovny v Dolní Rovni
Sokolské cvičení po otevření Sokolovny v Dolní Rovni v roce 1932
Před odjezdem cvičenců z Dolní a Horní Rovně na Sokolský slet v Praze u cukrárny v Rovni vedle nádraží. Na horním obrázku zleva nahoře :Dont,J.Komárek, J.Pultar, F.Fuksa J.Novák,K.Novotný,Koška,prostřední zleva B.Kučera(pošmistr), Šretr,Jar.Horák, Jos. Pinkas,L.Udržal, Přibyl, F.Jelínek, J.Paštika, Kapitola, V.Čermák, F.Pýcha,S.Darius, dole Jindř.Shejbal,?, K.Nosek, Huňáček, Uhlíř Na spodním snímku cvičenci pod vedením Josefa Habětínka (s brýlemi, “zahradník“) a Václava Zárybnického (prostřední řada vpravo)
Průvod Dolní Rovní při otevření sokolovny, vzadu Komárkova trafika u kolejí
Kultura v obci
Sál hostince „U PETRLŮ“ byl vybaven stálým jevištěm, kde místní divadelní ochotníci „dolnoroveňáci“ sehráli mnoho divadelních her, operet, her se zpěvy a tanci, připravilo se mnoho společenských večerů (Mikuláš, Silvestr, Hašlerův aj.) v té době pod vedením organizace Agrární mládeže (1935), ale hrát mohl každý, kdo projevil zájem.
Občas se hrálo divadlo i v sále „U KONVALINŮ“ a to na jevišti, které se muselo postavit a zase rozebrat a uklidit. Také v hostinci „U KAPLANŮ“ hráli divadlo ORLOVÉ z Horní Rovně (pan Třasák, Svatoň aj.). Od roku 1932, od zahájení divadelní činnosti v nové sokolovně, nemohl již nikdo se sokolským divadlem „soutěžit“ vzhledem k modernímu vybavení jeviště a také schopnějším hercům a herečkám. Vybavení záviděly Rovni i scény velkých měst. MUDr. Kolář (lékař v Rovni) a sokolská scéna patřili svou vysokou úrovní k sobě. On také byl majitelem osobního auta a tak často naložil divadelní ochotníky a jeli do divadla v Pardubicích „okouknout“ herce a zap…. hry, které pak režíroval sokolovně.
Já jsem začínal s divadlem jako „uvaděč“ návštěvníků v sále pro 500 diváků. Za nějaký čas jsem se dočkal i toho, že jsem „povýšil na prkna co znamenají svět“ .
V té době nebylo televizorů, počítačů, mobilů, aut a tak se občané těšili, kdy a co bude nového a hezkého sokolovně.
Já smekám před každým roveňákem, který věnoval svůj volný čas k nastudování nové divadelní hry k potěšení svých spoluobčanů. Skláním se hluboce před těmi roveňačkami, co kromě svého povolání a druhých směn v domácnosti, doplnily potřebné stavy herců, aby potěšily nejen sebe, ale hlavně ostatní roveňáky i lidi z okolních vesniček.
A tak si všichni zaslouží poděkování a hezkou vzpomínku.
Výborný herec byl učitel Josef Orlt. Ten hrál role králů i čertů v pohádkách. Měl hluboký silný hlas a když ho použil, to se sokolovna třásla ve svých základech.
Mezi obětavé divadelní ochotníky je nutné zařadit i učitele Zárubu, který nejen, že měl režii, ale stvořil divadelní hru „Červená knížka“. V této hře mě, jako gestapáka, zastřelil partyzán Mirek Zeman. Zajímavé na této hře bylo, že se tajil autor hry do posledního výstupu. Až po skončení hry jsme se my, herci, dozvěděli, že autorem je učitel Záruba, který byl přítomen a sledoval „svoji hru“. Představení se zdařilo učiteli Zárubovi i nám, hercům, takže jsme to v divadelní šatně dost pěkně oslavili.
Osvětlovací techniku nejlépe ovládal pan Josef Kolář – s MUDr. Kolářem jen shoda jmen. Při pohádkách pluly na obloze mraky, svítil měsíček, ozývaly se hromy a blesky, - zkrátka, všechno bylo jako opravdové.
Někdy nám také způsobil trable malý prostor „nápovědní budky“. Napovídala osvědčená paní učitelka Marie Orltová a „nic ve zlém“, byla postavy korpulentní a prostor byl asi určen pro ty osoby útlejší. Ale všechno se vždy vyřešilo a podmínky byly skvělé.
Také „parta kulisáků“ – páni Pultar, Barva a my, mladí pomocníci – vždy byli na svém místě. V přestávkách bylo nutné přestavět scénu, aby hra mohla pokračovat, což se vždy podařilo.
Z jeviště U PETRLŮ jsme přestěhovali všechny kulisy do sokolovny a tím skončila kultura v tomto kulturním roveňském stánku. Byly to krásné časy, nyní jsou už minulostí. Všichni někam spěcháme, ale já opravdu nevím kam a co ještě hledáme. Myslím, že co jsme v Rovni potřebovali, jsme v každé době měli. Bylo nám co závidět! A je na co vzpomínat…..
Pokrok je krásná věc, ale bohužel nutí k zapomínání na všechno hezké, co nás v mládí i později těšilo. A proto lidé, mějte se více rádi, buďte přáteli a pomáhejte nejen při zlepšování životního prostředí, ale celého života vůbec!
Já jsem byl chudý kluk, zahrál jsem si však i roli krále v pohádce Princezna Pampeliška i bohatého německého vévodu v Jiráskově „Záhořanském honu“. Na všechny ostatní role se již dobře nepamatuji, ale bylo jich hodně. Z počátku jsem si schovával divadelní plakáty na památku, ale ve „víru života“ se mi ztratily a tak mi zůstaly jen vzpomínky.
Na naší divadelní scéně v sokolovně hrály také soubory hostující, které předvedly hry náročné (Jízdní hlídka, Boží člověk a další). V Rovni hrálo i divadlo z Pardubic, Holic, Vysokého Chvojna aj., a zase náš soubor oplácel svým uměním na jejich scénách.
Chtěl jsem u vzpomínek už skončit, ale napadla mě ještě jedna zajímavá a to tím, že se hrálo představení „o robotě“. Já - ještě kluk školou povinný, mého utlačovaného dědečka hrál pan Augustin Soukup - v té době ředitel Masarykovy měšťanské školy, drába pan Udržal Jan - statkář v Dolní Rovni. Zajímavá sestava, co?
Ale v divadle je možné všechno a tak si vzpomínám jak jsem plakal a objímal „dědečka“ a dostával i nějakou tu divadelní ránu od pana Udržala. Ale po skončení představení nám přítomní diváci tleskali a utržené rány přestaly bolet …
Takové je divadlo….
Lépe se vzpomíná alespoň ve dvou, ale já si vystačím sám. Mám kromě hezkých vzpomínek - také jednu pro mě smutnou křivdu. Jméno hry si již nepamatuji, jen vím, že jsme účinkovali jako „kompars“ parta kluků a v jedné chvíli při zkoušce dospělých, můj kamarád Karel Pamánek zkoušel zatroubit na trubku a ono se to podařilo. Trubka zazněla a ihned se objevil pan učitel Orlt počal vyšetřovat, kdo to byl… Pochopitelně parta kluků mlčela, Karel schoval trubka za záda. Pan učitel si vybral jako viníka mě a hned mě vykázal z jeviště a ať se tam již neukazuji. Mně bylo do pláče, ale nemohl jsem partu zradit, abych ukázal na pravého viníka. Do rána jsem nespal a přemýšlel proč a z jakých důvodů mě pan učitel Orlt takhle ponížil tak tvrdým trestem. Nebyl jsem zlobivým klukem a trestný šíp zasáhl přímo do divadelního srdce.
Dnes se tomu usmívám, ale Orltovi jsem to dlouhou dobu nemohl zapomenout. Až později, když mě lépe poznal, byl ku mně přátelštější a dokonce jsme v některých veřejných funkcích spolupracovali.
Mé bohaté zkušenosti jsou prošpikovány také situacemi, které mě ranily i ublížily, ale těch, na které rád vzpomínám, je většina.
Také bych se chtěl zmínit o tom, že se hrálo v sokolském parku (začínajícím za atletickou dráhou) na hřišti „Divadlo v přírodě“. Bohužel si mnoho nepamatuji. Krásné venkovní prostředí – lesní výsadba, zelené trávníky, velký prostor na hraní – to byly báječné podmínky. Jen nešlo zaručit vždy krásné počasí, a tak se nepodařilo tento způsob rozvinout a udržet na dlouhá léta.
Kácení májů a lidová veselice v Rovni
V sokolovně byla také velice oblíbená loutková scéna. Od vybavení hlavní scény se mnoho nelišila. Krásné jeviště i hlediště, dokonale vypracované vysoké loutky, moderní osvětlení – to všechno umožňovalo předvádět náročné pohádkové hry a vždy bylo „vyprodáno“.
Největší dík patří učiteli Svobodovi, který byl „toho“ všeho strůjcem. Moje žena Blanka pomáhala šít a prát šatečky na loutky. Hrálo se každou neděli odpoledne a děti se vždy těšily na Kašpárka, princezny i čerty. Vstupné, bylo tuším, 1 koruna.
Ve školní dílně v měšťanské škole jsme s panem učitelem vyráběli nové kulisy a nábyteček a kultura v Rovni jen „kvetla“! Mluvím o době roku 1934, kdy jsem chodil prvý a poslední rok do Měšťanské školy v Rovni.
V té době nebylo televizorů, počítačů, mobilů, aut a tak se občané těšili, kdy a co bude nového a hezkého v sokolovně.
Já smekám před každým Roveňákem, který věnoval svůj volný čas k nastudování nové divadelní hry k potěšení svých spoluobčanů. Skláním se hluboce před těmi Roveňačkami, co kromě svého povolání a druhých směn v domácnosti, doplnily potřebné stavy herců, aby potěšily nejen sebe, ale hlavné ostatní Roveňáky i lidi z okolních vesniček. A tak si všichni zaslouží poděkování a hezkou vzpomínku.
Závěrem snad jediné – děkujeme pane Horáku za poskytnutí všech materiálů i Vašich vzpomínek. Vždyť pamětníků. kteří dokáží ještě v této době (rok 2010) předat tolik informací o životě v Rovni v letech dávno minulých je tak strašně málo……